Ztracené duše

Ztracené duše

„Za smrt tolika čarodějů můžete jen a jen vy…Kdyby ta vaše…,“

„Ohó! Pozor, milý Ernisi! To váš klan je neschopný a neumíte si mezi sebou nastolit pořádek. Ona jen spadla do vámi nastražené pasti a…,“

„Tak dost!“ zahřímal stařec stojící uprostřed hloučku mužů, aby tak ukončil jejich dětinskou debatu. „Nepřišli jsem se sem hádat, ale trestat! Na vině jsou oba stejně a je třeba jejich hrozbě čelit společně – ne se hádat jako baby na trhu!“ přelétl shromáždění pohledem a když viděl, že se všichni zklidnili, obrátil svou pozornost k dvojici mladých milenců připoutaných magickými řetězy ke kůlům.

„Tohle nemůžete!“ vykřikla žena, která k němu byla blíž. Řetězy zachrastily, jak se je pokusila silou své magie přetrhnout

„Můžu a taky musím – spolčili jste se proti svým rodným klanům a pokusili jste se o velezradu. Jste zločinci a zločince je třeba trestat!“

„Váš nesmyslný boj nikam nevede – trůn stejně odedávna patří elfům!“ oponoval mladík, také divoce zápasící se svými řetězy.

„Ti o něj nemají zájem! A teď už mlčte a přijměte svůj rozsudek!“ stařec se dramaticky odmlčel, ještě naposledy se podíval po ostatních, a pak hlubokým hlasem vyslovil rozsudek: „Odsuzuji vás k zapomnění – zapomenete, že jste se kdy potkali a budete dál věrně sloužit svým rodům – bez otázek budete plnit příkazy, které vám budou dány a nikdy nezaváháte v plnění úkolu! Zapomenete, že jste kdy viděli jeden druhého!“

„NE!“ vykřikli oba odsouzenci naráz. Stařec je však jen zpražil pohrdavým pohledem a dal pokyn svým společníkům.

Ti nejlepší mágové z celé země začali pomalu plynule odříkávat slova zaklínadla.

„Proklínám tě, Verne!“ vykřikla žena a naposledy sebrala všechny své síly a mohutně se opřela do zaklínadla, které jí poutalo – nemohla však zlomit kouzlo dvaceti nejlepších mágů z celé země.

Boj dvou milenců na kůlech byl urputný, ale zbytečný – jejich osud v zapomenutí byl nevyhnutelný. Jejich vztek se za chvíli změnil v bezmoc, ale o milost nikdy škemrat nezačali.

„Nikdy nezapomenu,“ šeptal muž něžně.

„Já taky,“ odvětila a i přes rostoucí žár, který uvnitř jejího těla vyvolávalo zaklínadlo, měla oči jen pro něho.

Dvacet mágů dál tichounce šeptalo slova zapomnění a jak čas ubíhal, odsouzenci přestali bojovat s nevyhnutelným osudem t a jen se jeden druhém vpíjeli do očí – snažili si vrýt do paměti každý detail – každý vlas. „Nikdy nezapomenu,“ šeptali pořád dokola a nevnímali rostoucí bolest.

Zaklínadlo se chýlilo ke konci. Dvojice se úporně držela pouta, které svazovalo jejich osudy v jeden spletitý provaz. Provaz, který nikdo nemohl zpřetrhat – symbol jejich neochvějné lásky.

Pak stařec, kterého žena nazvala Vernem, vykřikl poslední verš zaklínadla… Nebe se na chvíli rozzářilo proudem magie a noční ticho prořízl bolestivý výkřik dvou mladých lidí. Všem přítomným mágům při tom zvuku přejel mráz po zádech.

Pak už bylo jen ticho.

Provaz, který poutal dva osudy k sobě, se zpřetrhal.

ef

„Mám pro tebe další úkol,“ oznámil.

„Vždy ti věrně sloužím,“ mírně se uklonila.

„Zabij Ambera – vládce klanu Ara.“

„Jakoby se stalo,“ pokývla hlavou a vyrazila ze sálu.

Stařec se za ní chvíli díval, spokojeně kýval hlavou a pomyslel si: „Těš se Amber, zkáza ti je na stopě.“

ef

Hustě pršelo a když prudce přitáhla koni otěže, sprška bláta potřísnila všechno v blízkém okolí. Počkala, až se kůň zklidnil. Nikam nespěchala, měla všechen čas světa. Nejprve se rozhlédla kolem – vpravo byl hostinec, v kterém bylo v tuto pozdní hodinu veselo, a vlevo jen pár obchodů. Naproti přes ulici byla malá noclehárna, kam měla namířeno – rozhodla se, že lorda Ambera navštíví až zítra za soumraku, až se pořádně prospí. Sesedla a vykročila k noclehárně, koně vedla za sebou.

Zabušila na dveře a ty  málem vypadli z pantů.

„Koho to sem, u všech svatejch, čerti nesou v tuhle ranní hodinu?!“ zakřičel jí v odpověď majitel noclehárny, kterého očividně vyhnala z postele od jeho ženušky.

„Hledám nocleh.“

„No jo, no jo. Tak pojďte dál, slečinko,“ zabručel a pustil ji dovnitř. „Hej, Franci, postarej se tady slečně o koně!“ houkl přes rameno a pokynul své nové zákaznici, ať ho následuje.

„A copak vás přivádí do našeho krásného města Aywen?“ vyzvídal majitel.

„Mám tu nějakou práci,“ řekla stroze a pokynula mu na znamení toho, že nemá náladu na zdvořilostí konverzaci a ráda by už zůstala ve svém pokoji sama.

„No jo, no jo, už du,“ bručel a šoural se zpátky do své teplé postele..

Když konečně osaměla v pokoji, udělala nenápadné gesto a pramínky magie,  které se jí oddělily od těla zabezpečily celý pokoj před nevítanými hosty a hlukem z venku.

Odložila svůj těžký nepromokavý plášť a vyčerpáním se zhroutila na postel – usnula dřív, než se její hlava dotkla polštáře.

ef

Den se chýlil ke konci, když vycházela z hostince a nasedala na připraveného koně. Prospala celý den a probudila se teprve před několika hodinami, aby se najedla a patřičně se oblékla. Teď na sobě měla šaty barvy noční oblohy a vlasy si stáhla do ohonu, aby jí nepřekážely, až si s nimi bude pohrávat noční vítr.

Jak tak projížděla ulicemi města Aywen, přemýšlela. Přemýšlela o tom, proč vždycky někde hluboko uvnitř cítí prázdnotu, která se nedá ničím naplnit. Vnímala ji ještě ostřeji, když okolo sebe viděla smějící se rodiny a objímající se milence. Věděla, že ona nikdy nikoho takového nepoznala – její rodiče oba zahynuli ve válce rodů Ara a Zeri a ona se po jejich smrti rozhodla věrně sloužit svému pánu – Vernovi. Smyslem jejího života bylo sloužit jeho věci jak nejlépe dokázala – žádný jiný neměla. Občas si říkala, jaké by to bylo pro jednou žít normálním životem, ale uvědomovala si, že bez ní by byl její rod ztracen – byla nejsilnější kouzelník rodu Zeri a proto se nemohla otočit zády ke svým povinnostem vůči rodu a žít si normální život. A ani nechtěla. Tu bezednou studnu prázdnoty uvnitř totiž vždycky trochu zakryla chvála, kterou jí Vern zahrnoval vždy, když splnila svůj úkol. Byl to jediný naplňující způsob života, který znala a jiný poznat netoužila.

„Co tu hledáte?“ zeptala se stráž před sídlem lorda Ambera, když zarazila koně v jeho trysku před branami jeho zámku.

„Jdu navštívit lorda Ambera.“

„Lord dnes nemá hlášené žádné návštěvy.“

„Opravdu?“ jakoby se podivila a seskočila z koně. Přistoupila k vojákovi a jediným drobným pohybem ruky ho poslala do hlubin spánku. Dalším gestem pak otevřela bránu a schválně prolomila magickou bariéru kolem zámku, aby lord Amber věděl, že má společnost.

Šla pomalu po dokonale upraveném trávníku a nevšímala si sloužících, kteří se krčili hrůzou, když kolem nich procházela.

Lorda Ambera našla čekajícího uprostřed nádvoří – četl si noviny a klidně popíjel kávu ve svém altánku s výhledem na vodotrysk. Když k němu konečně došla, nevzrušeně zvedl hlavu a usmál se na ni. „Očekával jsem tě,“ řekl a pokynul jí, aby si k němu přisedla.

Zůstala však stát. „Potom tedy jistě víš, proč mě lord Vern poslal.“

Stařec – ne o  moc mladší než lord Vern se na ni opět shovívavě usmál. „Ó ano, ale když mě zabiješ, nikdy se nedozvíš pravdu.“

„Pravdu? O čem?“

„O tobě a o tvém milenci.“

Začala se smát. „Nikdo mi neřekl, že lorda Ambera už stáří začíná připravovat o rozum.“

„Směj se jak chceš, ale já mluvím čistou pravdu.“

„Spíš se mi zdá, že se snažíš, abych ušetřila tvůj život.“

„Ó to ne. Já totiž vím, že ty vždy poslechneš lorda Verna na slovo – potom, co jsi na něj zapomněla, ses vrátila do svého starého já, které bylo slepě zaslepeno pomstou svých rodičů.“

Přimhouřila oči. „Co vy víte o mých rodičích.“

„Zemřeli ve válce rodů a ty si svůj život potom zasvětila porážce mého rodu…,“ začal Amber.

„To sedí,“ kývla hlavou a pozorně si ho prohlížela.

„Jenže potom jsi potkala svého milého – člena rodu Ara, a spolu jste se spikli proti obou svým rodům a snažili jste se vrátit trůn elfům. Jenže to nezapadalo do plánů ani jednomu z rodů, a tak se vás společně vydali najít a zbavit vzpomínek jednoho na druhého.“

Zůstala jen stát, zatímco si vítr pohrával s jejími vlasy a lord Amber si užíval nočního nebe.

„Lžeš,“ pronesla ledovým hlasem. „Lžeš, abych ušetřila tvůj život.“

„Dvacet nejlepších mágů se muselo sejít, aby vás dokázalo spoutat a zbavit vzpomínek – Vern jim velel. Byl v tobě tak zklamán – měl tě rád jako svou vlastní dceru a ty jsi ho zradila. Nemohl unést myšlenku, že jsi utekla s členem rodu Ara a postavila se proti němu. Osobně pak pronesl poslední slova zaklínadla, která tě přinutila zapomenout na tvou životní lásku a uvrhla tě zpět do jeho stínu,“ usmál se Amber.

„Máš nějaký důkaz,“ řekla po chvíli.

„Ne. Ale myslím, že někde hluboko v sobě víš, že část tebe sama chybí. Někde hluboko uvnitř musíš vědět, že můžeš být něčím daleko víc než jen věrným přisluhovačem Verna.“

Dlouho tam jen tak stála a přemýšlela. Přemýšlela o té velké černé díře hluboko uvnitř a o tom, jak vždycky udělal všechno, co po ní Vern chtěl a nikdy se na nic neptala. Ptala se sama sebe, jestli je opravdu možné, že objevila nový a lepší smysl života a Vern jí ho vzal a donutil ji zapomenout.

„Jak tohle všechno víš?“

„Protože jsem byl jedním z těch dvaceti mágů,“ odpověděl.

Na nic nečekala – byla zmatená, ale v jednom měla jasno – dnes ještě Verna podruhé nezradí. Dnes nezklame jeho důvěru a splní úkol, který jí dal.

Udělala pár gest a chytila proudy své magie Amberovu mysl – byla tak rychlá a její útok měl takovou razanci, že Amber neměl ani tu nejmenší možnost ji zastavit. Ani jednou nevykřikl a jeho smrt byla rychlá.

Nechtěla se s ním teď zabývat, protože neměla čas. Její život se najednou neuvěřitelně zrychlil a ona měla pocit, že jí ujíždí pod nohama – nestačila jeho tempu a byla zmatená. Všechno se jí zdálo rozmazané a ona potřebovala zastavit ten kolotoč vzpomínek. Potřebovala znát pravdu. Potřebovala si promluvit s Vernem.

Amberův zámek opustila v rychlosti a štvala koně na východ. Byla rozhodnutá nezastavit a pomocí magie zvířeti dodávala energii, aby vydrželo to zběsilé tempo, kterým se teď ubíral její život.

ef

„Potřebuji s tebou mluvit,“ řekla Vernovi, když vtrhla v pozdní hodinu do jeho pracovny a zabouchla za sebou dveře.

„A o čem? Vyskytly se snad nějaké potíže s úkolem, který sem ti dal? Zdálo se mi, že se vracíš nějak brzo.“

„Ne – lord Amber je mrtev, ale předtím než umřel, mi stihl říct pár znepokojivých věcí.“

Vern strnul v křesle a podle hlasu, kterým promluvil, poznala, že Amber nelhal. „Jakých věcí?“

„Je pravda, že jsi mi v čele dvaceti mágů království vymazal paměť, abych zapomněla na někoho, koho jsem milovala, protože jsem se chystala vrátit trůn elfům?“

Po chvíli váhání odpověděl: „To, co jsi udělal, bylo neodpustitelné a tvoje zrada vyžadovala ten nejkrutější trest a tím v té době bylo přinutit tě zapomenout na něj.“

Už dále nemohla skrývat své rozčarování a svůj vztek. „Vždycky jsem věděla, že se mnou něco není v pořádku! Jak jsi mi to mohl udělat?!“

Vern se v tu chvíli, co na něj zvýšila hlas prudce postavil až převrátil židli a rozkřikl se: „Ty vůbec nechápeš, co jsi mi tím udělala! Miloval jsem tě jako svou vlastní dceru a ty jsi utekla s tím floutkem Jaredem a ještě ke všemu jsi se postavila proti mně! Ohrozila jsi celý náš rod a on celý jeho. Oba jste byli ochotni obětovat svoje kořeny, aby jste vrátili trůn elfům – těm zvířatům, co se skrývají v lesích a už po staletí se o naši zemi nezajímají!“ prudce oddechoval, ale vypadal, že ještě zdaleka neskončil. Ne teď, když mohl na povrch vypustit všechny pocity,  které v sobě po čtyři roky dusil. „Bylo mi zle z toho jak moc toho bídáka miluješ a jak tě táhne sebou dolů ke dnu! Dokonce i když jsem vás přivázal na kůl a odříkával zaklínadlo spolu s ostatními, ani jednou jste se na nás nepodívali a nevnímali jste bolest, kterou vám zaklínadlo působilo! Měli jste oči jen jeden pro druhého a v agónii jste vykřikli teprve když bylo zaklínadlo u konce!“

Jen na něj beze slova zírala a snažila se vzpomenout si na jedinou věc, která by jí něco v ní spojovala se jménem Jared. Podle toho, co jí Vern řekl, ho milovala, ale přesto jí jeho jméno nic neříkalo. Byla zmatená a zklamaná. Vern, jediný člověk, kterému kdy věřila, ji zradil.

„Jak jsi mohl?“ zašeptala.

„V okamžiku, kdy jsi odešla z mého domu s tím bídákem jsi pro mě byla mrtvá. Stala ses nepřítelem, kterého bylo potřeba zlikvidovat.“

Byla v šoku. Její hlava jednoduše nemohla pobrat tolik informací najednou. Pak ale ucítila jiskřičku hněvu a došlo jí, že Vern jí celé ty čtyři roky využíval ke své špinavé práci a nikdy jí ani za mák nevěřil – ne od té doby, co se mu postavila.

V jediném okamžiku sebrala všechnu svou sílu a chytila Verna pevně pod krkem. „Tenkrát jsi mě mohl zabít, spolu se svými dvaceti mágy, ale nebyl‘s toho schopen. Za to tě dnes ušetřím, ale postav se mi ještě někdy do cesty a nebudu znát slitování!“

„Co hodláš dělat?“ zachrčel, když ho pustila a on upadl na zem.

„Půjdu dokončit, co jsem před čtyřmi lety začala.“ Řekla přes rameno jak odcházela.

„Znovu tě zastavím!“

Teď se zasmála. „Nechal jsi mě zabít deset nejmocnějších mágů rodu Ara, vzpomínáš? Bez jejich pomoci mě nedostaneš.“

Vern za ní ještě něco křičel, ale ona neslyšela. Byla hluchá k jeho slovům. Zamířila do svého pokoje, kde si rychle sbalila nejnutnější věci a zamířila na sever – do sídla rodu Ara. Věděla, že už se nikdy nevrátí domů, ale přesto se ani jednou neohlédla. Slovo domov pro ni ztratilo význam, když  zemřeli její rodiče.

ef

„Hledám Jareda. Jsem jeho přítelkyně,“ řekla vojákům ve strážnici a doufala, že Jared bude někdo, koho tady všichni dobře znají.

Strážník si jí prohlédl od hlavy až k patě a odpověděl: „Jared už není v zámku vítán – byl vyhoštěn za rebelii.“

To jí trochu překvapilo, a tak se ještě zeptala: „A kde ho můžu najít?“

„Je teď nájemným žoldákem . Většinou se zdržuje v hospodě U Tří bratří na nábřeží,“ informoval jí druhý strážný.

Místo poděkování jen pokývla hlavou a rychle si pospíšila na koně.

Její život už zase nabral rychlost, které nestačila.

ef

Černé vlasy, modré oči, vysoká a dobře vypracovaná postava – to byl on, Jared, láska jejího života. Ať si jeho jméno však zopakovala kolikrát chtěla a zírala na jeho tvář jak dlouho chtěla, nic jí neříkali. Pro ní byl Jared jen další pobuda, který si nechává platit za tu trochu magie, co se naučil někde od pouličních kejklířů. Nicméně řekla Vernovi, že dokončí to, co začala a tenhle muž jí očividně něčím v budoucnu pomohl, i když to nevypadalo, že by měl nějaké zázračné magické schopnosti. Musela se ho zeptat, jestli si něco nepamatuje on. Musela dokončit, co začala a už teď věděla, že to bez jeho pomoci bohužel nedokáže.

Hluboce vydechla a sebrala všechnu svou trpělivost, když kráčela k tomu floutkovi, který se opíjel v kruhu svých rváčských přátel.

„Jared, správně? Potřebuji s vámi probrat nějakou obchodní záležitost,“ řekla to první, co jí napadlo.

Prohlédl si ji od hlavy až k patě a jí se chtělo se před jeho zkoumavýma očima schovat někam hodně hluboko. Místo toho však vystrčila bradu a narovnala ramena.

„Mluv,“ začal jí okamžitě tykat a pokynul na volné místo vedle sebe.

„Raději někde v soukromí,“ řekla a vykročila směrem ven – nečekala, než se sebere.

Venku bylo docela chladno, přitáhla si tedy plášť blíže k tělu a čekala, až za ní Jared dojde.

„Co mi chceš?“ zeptal se a rozdělal si v dlaních malý oheň, který ho chránil před chladem. Pohrdavě si odfrkla – byl to trik pro začátečníky a ona začínala litovat, že se kdy vůbec vydala tohohle muže hledat.

„Doslechla jsem se, že si se před čtyřmi lety vzbouřil proti svému rodu a snažil jsi se s pomocí nějaké ženy dosadit elfy zpátky na trůn,“ řekla bez váhání a ani nečekala na jeho reakci, když pokračovala: „Slíbila jsem lordu Vernovi, že dokončím, co jsem začala. Jak se ti to podařilo?“

„Kdo jsi?!“ štěkl na ni a udělal výhružně jeden rázný krok vpřed.

Zasmála se – tenhle muž jí nijak nemohl ublížit s těmi jeho pár salónními triky.

„Řekli mi, že jsem to byla já, kdo ti tenkrát pomohl, ale vymazali nám paměť. Jmenuju se Abigail.“

Dlouho bylo ticho.

„Také jsem slyšel o tom, že mi vymazali paměť – proto sem opustil zámek, ale nemám v plánu ti znovu pomáhat. Můj dosavadní život se mi líbí a nehodlám na něm nic měnit,“ řekl ledovým hlasem a měl se na odchodu.

„Stejně sem tušila, že takový holobrádek jako ty mi nebude schopen pomoct – ani nevím, proč jsem se obtěžovala sem přijít,“ odfrkla si a ještě chvíli ho pozorovala, když se zastavil.

Vzduch se naplnil magii dřív, než se nadechla a ona jen tak tak zastavila vlnu magie, která ji měla srazit na zem. Na nic nečekala a útok vrátila. Jared však hbitě uskočil a vyslal další kouzlo. Tentokrát nebyla tak rychlá a zasáhlo ji do boku. Její plášť se okolo ní zavlnil, jak dopadla na zem.

„Nevidím důvod, proč by se nám to mělo povést teď, když jsme selhali před čtyřmi lety a můj život se mi líbí dost na to, než abych ho dával v sázku kvůli nějaké pomstě ztřeštěné ženské!“ zasyčel a odcházel.

Abigail se sebrala ze země a ještě za ním křikla: „Za něco jsi před čtyřmi lety bojoval, tak se sem vrať a pomož mi to dokončit. Odjíždím zítra!“

ef

Když Abigail vyšla druhý den ráno před stáj, Jared už na ni opodál čekal se svým koněm. Nic neřekla, jen pokývla hlavou a následovala ho. Věděla, že cokoli říkat by nebylo moudré, proto se ho neptala, proč se rozhodl jít s ní.

Abigail ho během celé cesty pozorovala – choval se namyšleně, panovačně a vůbec nedokázala pochopit, jak se mohla do někoho takového zamilovat.

Často, když se na něj otočila, pozoroval ji také – zkoumal ji se stejným nechápavým výrazem jako ona jeho a v obličeji měl vepsanou stejnou otázku: Jak jsem mohl milovat někoho takového?

Večer zastavili v malé kotlině, kde rozdělali oheň a Abigail se rozhodla jít se umýt do nedalekého jezírka. Jen co ze sebe shodila všechny šaty a vklouzla do studené vody, uslyšela někde na břehu prasknout větvičku.

„Koupu se!“ křikla v domnění, že je to Jared a měl by v úmyslu udělat to samé, co ona.

Odpověď však nepřicházela. Rozhodla se ten zvuk ignorovat a plava víc do středu jezírka. Udělala však jen pár temp a zas uslyšela ten zvuk. Chtěla vykřiknout něco o špehování, ale v tom jí něčí magie strhla pod vodu a ona se začala topit. Útok byl tak nečekaný, že ani nestihla zformulovat to nejednoduší zaklínadlo, a pak už bylo pozdě, protože její mysl byla zaměstnána jen jedinou myšlenkou: Nesmí zemřít!

Zmítala kolem sebe rukama a nohama a občas vyslala naslepo nějaké zaklínadlo doufajíce, že zasáhne cíl a to děsivé ledové sevření, které cítila okolo kotníků, povolí. Vysvobození však nepřicházelo a ona začínala panikařit, protože její mozek si najednou nemohl vzpomenout na žádná užitečná zaklínadla.

Cítila, jak se jí voda hrne do plic a před očima se jí rozšiřovala černá tečka…..Za chvíli neviděla nic než temnotu.

ef

První, co ucítila, byla bolest. Spalující bolest, která se jí rozlévala z plic do celého těla. Instinktivně se převrátila na bok a nechala vodu, která jí natekla do plic, vytéci ven. Její mozek opět fungoval a ona se snažila přijít na to, co se stalo.

Vzpomínala si, že jí někdo začal topit a ona ztratila kontrolu nad situací, a pak byla všude temnota.

Postavila se n nohy a rozhlédla se kolem – až teprve teď si uvědomila, že je všude ticho a že má na sobě opět šaty. Ležela u ohně, který předtím Jared rozdělal. Rozhlédla se, ale Jareda nikde neviděla, šla tedy k rybníčku, aby zjistila, jestli tam nezůstali stopy po útočníkovi.

Když však chtěla rozhrnout houštiny, které jí bránily v úplném výhledu na jezírko, vynořil se z vody Jared. Pramínky vody mu stékaly po zádech, přes které se táhla obrovská jizva a všechny jeho svaly se napjaly, jak se prudce otočil, když ucítil přítomnost její magie.

Jejich pohledy se setkaly a Abigail došlo až po několika sekundách, že by se nejspíš měla otočit zády a nechat ho obléci se. Připomněl jí to až jeho úsměv muže, který si je dobře vědom toho, jak jeho vzhled působí na ženy.

Abigail si v duchu dala pořádný pohlavek a rychle se odvrátila.

„Mohla bys mi podat oblečení – leží přímo před tebou,“ řekl Jared a jeho hlas zněl nadmíru pobaveně.

Nemohla si pomoct a začala se červenat, jak mu oblečení podávala. Znovu si v duchu vynadala a snažila se dostat svoje emoce pod kontrolu. Ještě nikdy se jí nestalo, aby ji nějaký podřadný kouzelník málem zabil a nikdy se nečervenala. Začala Jareda nenávidět, protože kolem něj se chovala jako nějaká vesnická pipinka, která ani neumí vzít do ruky meč.

„Útočník, co tě napadl, byl jeden z nejlepších mágů Verna,“ poznamenal Jared, když byl hotov s oblékáním a sbíral si ze země svoje zbraně.

„To jsi ho zvládnul zabít sám?“ divila se, protože stále nebyla přesvědčena o jeho skvělých magických schopnostech.¨

„Ptá se někdo, koho ten samý mág málem utopil,“ rýpl si.

Už už ho chtěla zchladit nějakou poznámkou o jeho charakteru, ale na poslední chvíli si to rozmyslela a místo toho řekla: „Předpokládám, že bych ti měla poděkovat za záchranu svého života,“ začala.

„To nemusí být – vždycky rád zachráním dámu v nesnázích,“ usmál se Jared. „Obzvlášť, když je tak krásná,“ mrkl na ni a jí došlo, že když byla ve vodě, byla nahá a Jared jí od tamtu musel vytáhnout a musel to být on, kdo ji převlékl zpátky do jejích šatů.

Najednou jí studen zčervenaly i uši a zlostí nemohla mluvit – nejenže se ten chlap neuměl chovat, ale navíc k tomu byl ještě hulvát!

„Jak….Co…Ty!“ byla tak rozčílená, že nedokázala ani zformovat zaklínadlo, které by ho poslalo zpět do jezírka  a zchladilo tak jeho horkou hlavu.

Ještě dlouho potom, co rychlými kroky odešla od jezírka, slyšela jeho srdečný smích. Pak si dlouho do noci nadávala, že ji opět vyvedl z míry a donutil ji cítit se trapně. Ze srdce ho nenáviděla a přála si, aby ho tak zoufale nepotřebovala ke splnění svého cíle, protože by mu mohla ukázat, jak bojuje opravdový mág.

ef

Dny ubíhaly a Abigail zjistila, že Jared má obrovskou schopnost dohnat ji k nepříčetnosti, přinutit ji se cítit trapně, ale také byly chvíle, kdy jí zachránil před hrozícím nebezpečím, kryl jí záda při boji a vzácně ji dokázal i rozesmát. Když se tak však stalo, nikdy mu nenechala svůj úsměv dát vidět a vždycky si obličej zakryla vlasy. Snažila se před ním vystupovat jako žena, která má situaci pevně pod kontrolkou a nejednou si od něho zasloužila pohled obdivu, údivu nebo dokonce i respektu.

Jak se míle ztrácely pod kopyty jejich koní, začínali si zvykat jeden na druhého a jak se jejich meče barvily krví nepřátel, jejich těla našla v pohybech jakousi harmonii, takže když Abigail sekla doprava, Jared jí kryl zleva a naopak.

Večer, když se zastavili a postavili si malé tábořiště, vypili nějakou medovinu a víno, začali si vyprávět o své minulosti. Mluvili o ní však jen do toho okamžiku, než se v jejich myslích objevila černá díra, která jim připomínala, že někdy v minulosti byli mnohem víc než jen dva lidé na cestě se stejným cílem.

Ve chvíli, kdy zastavili svoje koně před branami elfského paláce, již jeden k druhému nechovali žádnou zášť.

ef

„Podle toho, co mi tu říkáte, jste už jednou v minulosti selhali, tak proč bych vám měl pomáhat, když nemám jistotu, že vás znovu nezastaví?“ namítl král elfů, Tamdir, když Abigail domluvila a posadila se zpět na své místo.

„Vaše veličenstvo, v minulosti jsme se nedostali ani k branám vašeho paláce, ale dnes tu sedíme s vámi, což vám musí být důkazem, že pokud jsme selhali před čtyřmi lety, dnes neselžeme,“ odpověděl Jared.

„A co přesně po mě žádáte?“

„Žádáme jen, aby trůn byl navrácen lidu, kterému odjakživa patřil – elfům. Mágové jsou špatnými vládci pro lid této země a my jen chceme, aby se elfové chopili svého odvěkého práva a nastolili v této zemi pořádek,“ shrnula Abigail a mírně sklonila hlavu na důkaz úcty ke králi.

„Ale elfy to bude stát mnoho krve a mnoho slz,“ řekl král.

Abigail začala docházet trpělivost. „Po staletí se schováváte v lesích jako zvířata!“ rozkřikla se. „Cožpak netoužíte se stát plnohodnotnými obyvateli své vlastní země a být vším lidem zas uznávaní a oslavovaní? Kam se poděla elfská elegance, hrdost a pýcha nad moudrostí vašeho lidu?! Tahle země vás potřebuje a vy tu jen sedíte a necháte mágy, aby ji pomalu zničili?!“ Když skončila, uvědomila si, s kým mluví a podle pohledu elfského krále poznala, že je příliš pozdě na omluvy.

Král se prudce zvedl a všechny stráže přistoupily o pár metrů blíž a obklíčili Jareda s Abigail.

Chvíli bylo ticho, ale pak se král zhluboka nadechl a řekl: „Máte pravdu, elfové by měli vyjít z lesů a chopit se vlády, jinak tato překrásná země úhyne v rukou těch nevědoucích barbarů!“ mávnutím ruky k sobě přivolal kapitána stráže a dovolil tak, aby si jeho dva hosté zhluboka oddechli. „Řekněte všem generálům, že za deset dní vyrážíme do bitvy,“ rozkázal a potom se otočil s úsměvem ke svým hostům a Abigail si až teď všimla, jak je král starý a jak z něj i přes jeho vysoký věk vyzařuje energie a životní síla. „A vás zvu na hostinu na počest znovunavrácení elfské moci! Teď mě ale omluvte, protože se musím jít věnovat svým generálům.“

Když král odešel, Jareda s Abigail zavedli do jejich komnat, které byli v hlavním křídle paláce, hned naproti sobě.

Abigail se nemohla dočkat teplé vonné koupele a čistých šatů – poprvé za tři dlouhé týdny si mohla v klidu oddechnout a pustit nadcházející bitvu z hlavy.

ef

Stála před zrcadlem a prohlížela se. Byla sice zvyklá nosit občas ženské šaty, ale její práce vyžadovala něco praktičtějšího, takže si šaty oblékala jen párkrát za rok. Ne, že by jí šaty byly nepříjemné, ale vždycky se v nich víc cítila jako žena než jako mág, a to jí zrovna moc nevyhovovalo. Ženy totiž byly zranitelné a slabé a ona taková být nechtěla – chtěla být silná a sebevědomá. Ale jednu věc musela uznat – ta modrá barva, ladící jí k jejím očím, jí slušela a jí náhle na mysli vyvstala myšlenka, jak asi bude vypadat Jardův obličej, až jí takhle uvidí. Představovala si, jak se tváří pobaveně, ohromeně, okouzleně a jak říká něco, co jí vytočí.

Jak se tak dívala na sebe do zrcadla, uvědomila si, že přemýšlí o Jardovi a směje se – poprvé za spoustu let se opravdu směje a to všechno jen díky němu – muži, kterého prý milovala z celého srdce. Díky muži, kterého znala sotva měsíc. Muži, který v ní probouzel rozporuplné emoce.

Přestala se smát a zakázala si se znova do Jareda zamilovat jen proto, že jí všichni potvrzovali, že bývali jeden druhým tak zaslepeni, že nevnímali svět kolem sebe. Nemohla si dovolit, aby jejich mise selhala podruhé. Jednoduše se rozhodla ještě tuhle věc s Jaredem odložit na pár týdnů, než bude po všem.

Nasadila si na tvář sebevědomí úsměv a šla ke dveřím.

Vzala za kliku, otevřela dveře a …

Stanula tváří v tvář Jatredovi. Byl jen kousíček od ní, ještě mohla cítit vůni mýdla po koupeli. Vypadal jinak – byl upravený, oholený a uvolněný. A co bylo ze všeho nejlepší: na tváři měl ohromený výraz, přesně ten, o kterém doufala, že uvidí. Byl naprosto unešený její krásou a nebyl schopen slova. Užívala si ten pocit, že pro jednou zase vyhrála ona, že ona je ta, která si může dovolit se usmát tím vševědoucím a trochu arogantním úsměvem.

„Myslel jsem, že bychom mohli jít na večeři společně…,“ začal jared, který už si očividně vzpomněl, jak hýbat rty, aby z nich vycházely slova.

Abigail čekala – ještě stále neslyšela to, co dnes večer slyšet chtěla a byla odhodlaná se nehnout z místa, dokud to nevysloví.

„Vypadáš….,“ chvíli hledal slova. „Žensky…Divné,“ vypadlo z něj a Abigail to nevydržela a vyslala kouzlo, které ho uhodilo do ramene. Přece jen to byl Jared, kterého znala. „Jen žertuji – vypadáš překrásně,“ usmál se a chtěl jí políbit ruku, jenže ona mu ucukla a nasupeně otočila hlavu. V duchu si vynadala, že se zase chová hloupě, ale nemohla si pomoct – ten muž jí prostě dováděl k šílenství.

Jared její nasupené gesto přešel a nabídl jí rámě. Abigail po chvilce rozmýšlení přijala a společně vyrazili do hodovního sálu.

Oslava, kterou král uspořádal byla úžasná – všude bylo jídlo, pití, hudba a každý se smál.

Abigail s Jaredem se posadili na čestná místa u králova stolu a začali se bavit spolu s ostatními. Jak večer pokračoval a vína ubývalo, elfové začali předvádět kouzla – pohrávali si se čtyřmi elementy a tvořili tak neuvěřitelně obrazy ve vzduchu a někteří dokonce začaly pomocí nich vyprávět staré příběhy.

Abigail se cítila neuvěřitelně pohodlně a spokojeně – možná za to mohla ta karafa vína, co vypila, ale když se podívala po ostatních, měli ve tváři stejný blažený výraz, jako ona.

„Smím prosit?“ zeptal se Jared, když začala hrát hudba a elfové svými obrazy vytvářeli obrazy slavíků, růží a milenců v obětí.

Rozmýšlela se jen chviličku – kdyby byla svým starým já, tím před několika týdny, pravděpodobně by Jareda poslala pomocí velice bolestivého kouzla na druhý konec sálu, ale ať chtěla nebo ne, změnila se. Změnila se a líbilo se jí to.

Usmála se na něj a podala mu svou ruku. Chytil ji a vedl jí k parketu.

Začali tančit.

Tančili, elfové dál kouzlili magickou atmosféru a oni si byli čím dál tím blíž. Jejich těla se pohybovala v dokonalé souhře a jejich oči neznaly nic jiného než obličej toho druhého. Abigail se motala hlava, ale přesto nechtěla přestat tančit. Nechtěla ho pustit. Nechtěla se od něj vzdálit.

Hudba hrála a oni tančili.

„Myslím, že už vím, proč jsem tě miloval,“ zašeptal Jared a ona cítila jeho dech nebezpečně blízko. Její srdce začalo samou blažeností být rychleji a ona se začervenala, protože si byla jistá, že to musí slyšet.

Jared se jí teď zpříma do očí a ona se neměla kam schovat a zakrýt tak svoje ruměnce. „To je ten důvod,“ zašeptal a políbil ji.

Abigail se rázem ponořila do sladkého světa, o němž nedoufala, že existuje i pro ni a nechala se unášet dál a dál – pryč ze sálu. Rozplynula se v jeho pevném obětí a když myslela, že omdlí, chytil ji ještě pevněji a líbal ji ještě zuřivěji. Nevěděla kdo je, proč je, co tu dělá a kde vlastně je, ale věděla, že Jareda miluje.

Celý večer a celou noc ho pevně objímala. Elfové už dávno přestali kouzlit a hudba už dávno ztichla spolu s celým palácem, ale ona v jeho náručí stále slyšela ty sladké tóny a cítila to rozkošné teplo rozlévající se jí celým tělem.

ef

Když se ráno probudila a spatřila Jardův obličej, málem vykřikla. Potom se jí ale celý minulý večer začal vracet spolu s bolestí hlavy. Kouzlo včerejší noci vyprchalo a ona si uvědomila, jak blízko byla zničení všeho, pro co pracovala – málem spadla do toho krásného světa a ztratila se vněm. Málem zapomněla na své poslání. Zhrozila se, když si uvědomila, jak rychle nechala tohohle muže zbořit všechny bariéry jejího srdce. Nemohla uvěřit, že ona – nejsilnější mág rodu Zeri, tu teď leží vedle muže s kterým strávila jen pouhé tři týdny a většinu z toho času ho nenáviděla. Připadal si jako nějaká laciná děvka a nenáviděla se za to.

Co nejtišeji vklouzla do svých šatů a chtěla vyklouznout z jeho pokoje, ale probudila ho.

Jared se vzepřel na lokty a díval se na ni – prohlížel si ji od hlavy až k patě a na tváři měl ten úsměv, který jí vytáčel.

„Už odcházíš?“ řekl takovým tónem, že se Abigail najednou cítila využitá, ponížená a opovrženíhodná.

Potom si ale vzpomněla, kdo je – Abigail, z rodu Zeri. Emoce v ní jen vřely a všechny se rychle smísily do jedné – hněvu. Nezajímalo ji, jestli Jared nemyslel vážně to, co právě řekl, jen věděla, že se cítila ponížená a to se jí vůbec nelíbilo. Nenáviděla ten pocit, protože ona byla žena, která má vždycky všechno pod kontrolou a ten holobrádek měl na tváři úsměv někoho, kdo se konečně dostal nějaké děvečce pod sukni.

Vzduch mezi nimi se naplnil magií a Abigail chytila Jareda pevně pod krkem – byl tak překvapený, že se nezmohl na protiútok.

„Víš, kdo já jsem?!“ křikla na něj. „Jsem Abigail z rodu Zeri – jejich nejmocnější mág. Ke mně přicházejí pro radu muži třikrát starší než jsi ty, jsem všemi velice vážená a respektovaná a ty se ke mně pořád chováš jako k nějaké hlupačce,“ její oči potemněly a ona pro svou zlobu neviděla nic jiného než jeho překvapený obličej.

„Posmíváš se mi, shazuješ mě a nutíš mě cítit se trapně, nejistě a hloupě! Nejsem jedna z děveček, které dostaneš do postele jedním úsměvem! Jsem silná žena, která má vždycky situaci pod kontrolou a nějaká takový ochlasta, jako ty, mi nemůže stát v cestě!“ oddechovala divoce a chtěla odejít, ale Jared si pomocí magie uvolnil hrdlo a zachroptěl: „Včerejší noc nebyla jenom nějaký….,“ začal, ale Abigail ho nenechala dokončit větu.

„Přesně tak! Včerejší noc se nikdy nestala a my dva jsme se nikdy neviděli!“ křikla, jak vycházela ze dveří, které mávnutím tuky zabezpečila, aby ji Jared nemohl pronásledovat.

„Nemůžeš ode mě znovu odejít! Nemůžeš zapomenout!“ křičel přes dveře „Abigail, vrať se! Abigail!“

Ona však neslyšela jeho slova a nevnímala ten obrovský tlak, kterým se pokoušel zlomit její zaklínadlo. Když se mu to konečně podařilo, byla už daleko za hradbami. Nemohla uvěřit, že se nechala omámit tím jeho laciným šarmem, který určitě zabíral na kde jakou selskou husičku. Cítila se poníženě a byla na sebe naštvaná, že něco takového vůbec nechala dopustit. Nemohla pochopit, jak tak silná žena jako ona, dokázala takovému muži naletět tak snadno.

Poprvé, od smrti svých rodičů, ucítila na tváři slzy a pobídla koně do ještě většího trysku. Ubírala se tou cestou, kterou přišli a snažila se popohnat svého koně tak, aby se vrátila zpátky v čase a tohle se nikdy nestalo. Snažila se vrátit zpátky vzpomínky na ten jeho hloupý úsměv, který ji vždycky dokázal rozčílit a přesto se vždycky nemohla dočkat, až ho znovu uvidí. Snažila se zapomenout na chvíle, kdy ji rozesmál a kdy na jeho tváři viděla tak dlouho očekávaný respekt a po celém těle se jí rozlilo teplo které jí vykouzlilo na tváři úsměv, ať chtěla nebo ne. To stejné teplo, které ji dřív přinášelo úsměv, jí teď spalovalo útroby a tlačilo ven slzy. Ten žár spaloval a ona od něj chtěla co nejrychleji utéct pryč. Chtěla zapomenout…

ef

Jared se rozhlížel všude kolem – natahoval krk a postavil se ve třmenech, ale nikde ji neviděl. Kam jeho oko dohlédlo byli elfští vojáci v plné zbroji s hrdě vypnutými hrudníky. Byly jich tisíce a tisíce. Všechno bylo připraveno k velké bitvě a čekalo se jen na Abigail, která měla zaujmout místo vedle Jareda a krále. Bez ní by jen těžko porazili všechny mágy rodů Ara a Zeri. Jenže jeho válka nezajímala ani trošičku – chtěl se omluvit Abigail za své chování a vysvětlit jí, že k žádné jiné ženě se tak nikdy nechoval. Chtěl jí říct, jak moc je pro něj výjimečná a jak moc ji nechce ztratit. Chtě jí toho říct spoustu, ale nikde ji neviděl, a tak čekal a napínal všechny svoje smysly, doufaje, že ji někde vycítí nebo spatří.

ef

Bubny – slyšela je jasně a zřetelně. Byla to její poslední výzva zaujmout své místo v čele útoku vedle krále, kam patřila. Nadechla se, zatvrdila své srdce před obrazem jeho tváře a soustředila se plně na nadcházející bitvu – měla jasný cíl a cítila se plná energie. Energie pocházející z hněvu, zklamání a potupy. Zabodla paty koni do slabin a ten se vyřítil vpřed jako šíp vystřelený z luku. Hnal se vpřed a předbíhal koně stovek elfů, kteří na ni volali a povzbuzovali ji. Abigail se usmívala, protože si opět připadala jako silná, sebevědomá a všemi obdivovaná žena. Bitva byla přesně to, co potřebovala – potřebovala uvolnit veškerou svou magii a vypustit ze sebe všechen vztek a zklamání. Potřebovala být zase jednou Abigail z rodu Zeri, které se všichni obávali a která neznala nepřítele.

Když prudce trhla otěžemi a její kůň zastavil vedle toho králova, pokývla mu jen krátce hlavou a král okamžitě vydal povel k útoku.

„Abigail,…,“ slyšela za sebou prosebný hlas, který jí drásal srdce na milion kousků. Musela pryč – pobídla koně a vyrazila v čele vojska kupředu. Jeho hlas za sebou slyšela jen chvíli, protože potom se ponořila do krvavé řeky, z které hodlala vyjít jako nový a silnější člověk. Chtěla zapomenout a chtěla propustit svůj hněv, který po několik dní zadržovala.

Začala kouzlit – vojáci umírali po desítkách a stovkách. Utíkali před ní, ale ona je stejně dostala. Mágové dvou nejmocnějších rodů proti ní neměli šanci. Byla nezastavitelná. Byla obávaná. Byla respektovaná. Byla Abigail z rodu Zeri.

„Verne!“ křikla na muže v zeleném brnění, který se dával na ústup, ale když ji spatřil, na chvíli se zastavil a zaváhal – chtěl s ní skoncovat, ale věděl, že by ji nikdy neporazil.

„Pojď sem a bojuj, ty prašivý pse!“ křikla a krev jí ve spáncích pulsovala tak urputně, že mohla cítit její zběsilý tok. Chtěla, aby se otočil. Chtěla, aby ji napadal. Chtěla, aby jí dal záminku předvést, co v ní je.

A on udělal přesně to, co chtěla. „Nikdy jsem se tě neměl ujímat po smrti tvých rodičů – měl jsem tě dát utopit jako kotě!“ zahřímal a vrhl se k ní.

Byla příjemně překvapená – myslela si, že ho hned porazí, ale starý Vern v sobě měl očividně ještě dost síli na to, aby jí byl rovnocenným soupeřem. Celou dobu jejich souboje na ni řval nadávky a proklínal den, kdy se narodila, ale ona ho sotva vnímala – usmívala se a pomalu ze sebe vypouštěla všechnu zlobu a bolest, které se v ní během několika posledních týdnů nashromáždily.

„Vidím, že tvůj milenec má problémy,“ zasmál se náhle Vern.

Abigail se na chvíli otočila tak, aby viděla Jareda, který si drží levý bok a sotva se drží na nohou. Zpod ruky, kterou si držel na ráně, mu vytékal pramínek krve a barvil mu jeho kdysi modrou zbroj načerveno.

Potom se ale musela rychle otočit a krýt se před útokem Verna. „Vidím, že jste se do sebe podruhé zamilovali a ani se tomu nedivím – takový dva ubožáci jsou pro sebe jako stvořeni. Oba nemáte rodinu a oba jste zrádci své vlastní rodiny!“ odplivl si na zem. „Ještě že se tohohle dne nedožili tvoji rodiče!“

Chtěla ho zabít – chtěla mu vysát z těla poslední kapku magie a potom ho nechat zemřít jako poníženého a bezmocného starce.

Dovolila si další ohlédnutí přes rameno a viděla, že Jared začíná podléhat čtyřem vojákům, kteří se na něj sesypali – byl tak zesláblý, že sotva udržel meč a jeho magie už moc velký účinek neměla. Musela se rozhodnout mezi jeho záchranou a zničením Verna – musela se rozhodnout teď a rychle. Jaredovi docházel čas.

Potom si ale vzpomněla na to, jak se k ní choval a jak ji donutil se cítit v mnoha situacích trapně a podřadně.

Postavila se pevně čelem Vernovi a do útoku dala všechnu svojí magii, kterou dokázala posbírat.

Na mysli jí ale vyvstal obraz Jareda, jak se směje. Vzpomínala na to, jak ji chválil a jak se tvářil obdivně a překvapeně, když ji viděl poprvé v šatech. Vzpomínala na všechny ty chvíle, v kterých si s ním připadala jako žena – jako křehká a zranitelná žena, která však měla po svém boku muže, na kterého se mohla spolehnout a který ji chránil i za cenu svého vlastního života.

Její tělo se pohnulo ještě dřív než vůbec stihla dojít ke svému konečnému závěru. Ani se nedívala, jestli konečně zabila Verna, anebo se ji teď právě chystá zlikvidovat. Její mysl se celá upřela k Jaredovi. Jeho oči si v tom zmatku a rámusu našly cestu k těm jejím a za žádnou cenu se od nich nehodlaly utrhnout.

Jen tam tak stál a čekal, až mu čepel jednoho z vojáků utne hlavu. Jeho rty se hýbaly, ale ona neslyšela co říká. Čepel meče se zpomaleně přibližovala k jeho hrdlu a  ona k němu natáhla ruku v zoufalém gestu…

Okolí zastřel záblesk magie a Abigail upadla na zem.

Temnota si ji vzala rychle a bez varování.

ef

S trhnutím se probudila a prudce se posadila na posteli – nevnímala bolest, která jí vystřelila do hlavy, nevěděla kde je, nevěděla jak se sem dostala ani jaká je část dne, ale vykřikla na ženu, která okamžitě přiskočila s mokrým hadrem. „Kde je Jared?!“

Žena se jí lekla a jen zběsile mrkala a začala blábolit něco o druhém patře. Abigail na nic nečekala a vyběhla do druhého poschodí paláce, kde však našla jen pár volných postelí a dveře otevřené do zahrady. Vyběhla ven a běžela pořád dál a dál a doufala, že Jared žije.

Když však dorazila na konec zahrady, našla jen desítky čerstvých hrobů. Na jednom z nich stálo: Jared – zemřel jako velký bojovník ve velké  bitvě elfů o trůn

Nemohla tomu uvěřit. Padala do studnice bláznovství, až její kolena narazila na tvrdou zem - myslela, že opravdu přijde o rozum, ale plakat nedokázala. Byla příliš šokovaná.

„Oplakáváš svého milého?“ zazněl jí za zády známý hlas a ona se prudce otočila. „Zajisté je mu líto, že už ho večer v posteli nemůže hřát taková kráska,“ usmál se Jared a ona se mu vrhla kolem krku.´

„Miluju tě,“ šeptal jí do ucha. „Nikdy jsem žádnou ženu nemiloval a nikdy pro mě žádná žena neznamenala tolik, co ty. Vím, že se k tobě nechovám tak, jak by sis zasloužila,“ usmál se jí do vlasů. „Jen se mi hrozně líbí, když se červenáš a zlobíš,“ řekl něžně a políbil ji.

Rázem mu odpustila všechno, co mu kdy měla za zlé a hodila za hlavu všechny důvody, proč by s ním neměla zůstávat. Bylo jí jedno, jestli Vern žije nebo ne, protože na své straně měla jeho a kdokoliv by se jim chtěl postavil do cesty, nepřežil by.

Abigail našla muže, který její dny dělal živějšími a který v ní dokázal probudit emoce, o kterých jen snila. Pochopila, že kdyby na něj zapomněla tisíckrát, tisíckrát by ho znovu milovala.

„Já tebe taky,“ šeptala mu mezi polibky a nepřestávala ho k sobě tisknout v jejich pevném objetí.

Dvě duše, které se chvíli toulaly světem osamoceně, se opět propletly v pevný provazec, který byl však mnohem silnější než předtím a už ho znovu nedokázalo nic přetrhnout.