Planeta...II.

Aktualizováno Pondělí, 28 Červen 2010 11:36

Oblétli planetu už skoro z poloviny a najednou jako by oblaka ukrojil…  pod modulem se objevila krajina. Všude se rozprostírala překrásně se lesknoucí jezera, okolo husté lesy a louky.

„ Je tohle možné? Nádhera, co?“ Petr neměl slov.

Všichni byli okouzleni krásou před sebou. Tolik připomínala Zemi… Pomalu se snášeli k povrchu. Petr pečlivě vybíral místo k přistání.

„ Honzo, mohl by ses prosím tě spojit s raketou?“

„ Ano, pane…“

Jan zasedl okamžitě k počítači. Modul pomalu usedal na planinu u velikého jezera. Data o přistání byla ihned odeslána k mateřské raketě.

„ Přistání provedeno.“

„ Dobrá, Sandra a Urbanová,“ Petr se zarazil: „ a Kateřina… potom Kulan a Pleták vyrazí na první průzkum. Další se připraví na přebrání vzorků a vy Pavlove, zůstanete u vysílačky. Zatím všichni kyslíkové přístroje, později uvidíme.“

První kroky na neznámé planetě…

„ Dýchatelný vzduch, pane…“ ozvalo se v mikrofonu.

Petr okamžitě reagoval.

„Můžeme odpojit skafandry, Pavlov potvrdil dýchatelnost ovzduší…“ Všichni si oddechli. To byla úleva. Průzkum krásné, neznámé planety mohl začít.

Sandra s Kateřinou se vydaly zkoumat vodu v jezeře. Tekutina se zdála stejná jako na zemi. Odebraly vzorky a když zjistily, že má velice podobné složení jako ta donesená sondou na raketu, chtěly prozkoumat život v ní. Sandra nabrala vzorek do zkumavky a předala chemikům. Ti zjistili, že se v ní nenachází žádné mikroorganismy ani jiná „zvířátka“ jim podobná. Obě ženy se zatoužily vykoupat. Sprcha v raketě byla sice dostačující, ale plavání v přírodě a ještě ke všemu tak krásné…tomu se nedalo odolat.

Pod hladinou se cosi pohnulo… Obrovská kopule rozrazila hladinu a vynořila se z neznámé hlubiny. Mohutné chapadlo uchopilo obě dívky a prudce je strhlo pod hladinu. Po té se podivné monstrum, opět skoro neslyšně, ponořilo. Než se stačili ostatní vzpamatovat, obě ženy zmizely…

„Bože co to bylo?“

Honzův výkřik byl zoufalí, vrhnul se okamžitě do vod jezera, ale  po ženách nezůstala žádná stopa. Všichni stáli na břehu, neschopni slova.

„ Kdo to byl? Co to bylo!!! Petře! Viděl jsi něco takového?“

Kulan se v zoufalém pokusu snažil potápět pod hladinu a hledat nejmenší stopu po zmizelých kolegyních.

„ Petře?!“  až teď si všiml, že Novský není v dohledu.

„Stane! Neviděl jsi Novského?“

„Odcházel podél břehu, Honzo, ale pak jsem ho už neviděl.“

Kulan byl tak rozrušen, že bez vyzvání přejal vedení.

„Jdeme zpět do modulu! Všichni! To je rozkaz!“

Nikdo nediskutoval. Svolávací signál zahřměl okolím. V bezpečí modulu mohou debatovat co dál.

Situace se zdála beznadějná.

„Kde je Novský! K sakru!“ Honza přisedl k monitorům a snažil se na kamerách zahlédnout nějaký pohyb. Nikde nic…

„Dobrá. Pavlov a Pleták, jedou se mnou, vezmeme si průzkumný vůz. Musíme obhlédnout okolí z bezpečí obrněného stroje…pokud nám to ovšem pomůže. Teď jistě víme, že máme proti sobě neznámého, zdatného soupeře. Souhlas?“

„Souhlas.“

Okamžitě se vydali na záchranou akci. Čas byl proti nim. Vozidlo míjelo jeden ohyb jezera za druhým. Na nedaleké skalce, porostlé nízkým křovím jej uviděli… Novský…Zamyšleným pohledem zkoumal povrch jezera. Rachot přijíždějícího vozu jej vytrhl z přemýšlení. Vozidlo zastavilo a Kulan vzápětí vystoupil:

„ Co tu proboha vyvádíš, Petře! Neslyšel jsi svolávací sirénu?!“

Kolegové jej následovali. Petr nechápal proč takový povyk.

„Slyšel. Ale…“

„ NO! Dobrá. Stane, vrať se a oznam v modulu,  že jsme našli velitele a že je v pořádku.“

„ Nech tu vůz…“ přidal se do hovoru Petr.

„ A to proč?“ zakřičel Honza i když Pavlov bez připomínek odcházel.

„ Můžeš mi kamaráde nějak vysvětlit co tady děláš? Když jsi slyšel sirénu, tak nechápu…“

„ Něco je pod hladinou! Viděl jsem to! Odsud jsem všechno viděl! Chápeš to? A nemohl jsem nic udělat…“

„ Jen sedím a dívám se, pode mnou v hlubině se cosi hýbe, není to ryba, to je stroj! Je to stroj!“

„ Také jsem to viděl, máš pravdu. Ale nechápu proč…proč je unesli? Petře?“

Zkoumal jeho tvář.

“ Bojíš se o ně? Já tedy děsně…“

„ Mám šílenej strach! Honzo!“

„ Bojíš se o ně nebo o sebe??“

Honza nepřestával zkoumat Petrovu tvář. Nebyl tak necitelný jak se na první dojem mohlo zdát. Ale překvapit, to dokázal.

„ Ty máš strach hlavně o Sandru.  Ale mě, mě jde o princip…Proč nás chytají, když jim neubližujeme?“

Honzova paže vystřelila jako šíp. Cíp skafandru byl pevně uchopen mezi jeho prsty a prudce s Petrem škubl:

„ Nehraj si se mnou! Tebe fakt nezajímá co se s nimi stalo nebo ještě stane?!!! Co Katka? Že ti na ní nezáleží to ví tady všichni…choval ses jako hulvát.“

„Přestaň! Mám o ni strach…jenže jsem se nechtěl před ostatními shodit. Nemohu na sobě nechat znát nějaké city…“

„Nežvaň! Co si mám o tom myslet? Jen aby ses neshodil, tak ses choval  hrozně? Chceš to u mě prošvihnout?“

„ Ne, Honzo, nemysli si o mně nic špatného. Já ji chci najít a všechno vysvětlit…“ zoufale mumlal Novský. Tohle chtěl Kulan slyšet.

„ No…dobrá! Chlape!“ poplácal Petra po rameni.

„ Tak se do toho spolu dáme, ne?“

Petr bez řečí nastoupil do průzkumného vozidla a spolu se vydali na cestu kolem neznámého jezera.